Nyní probíhá už třetí evropský semestr, jaký je jeho význam?
Evropská komise v rámci tzv. evropského semestru příští týden již potřetí zveřejní svá doporučení pro Českou republiku. Cílem semestru je koordinovat hospodářské a fiskální politiky členských států EU. Vydávaná doporučení jsou ale nezávazná, a vyvstává tak otázka, zda mají reálný dopad.
Na základě březnových pokynů Evropské rady zaslala vláda České republiky do Bruselu svůj Národní program reforem. Příští týden Evropská komise vydá jeho zhodnocení a připojí vlastní doporučení. V červnu pak pravděpodobně bude česká vláda Evropskou radou vyzvána k jejich provedení. Celý tento proces se nazývá „evropský semestr".
EU se pomocí něj snaží ovlivňovat hospodářské politiky států, je ale otázkou, zda se jí to skutečně daří. Po třech letech fungování se totiž ukazuje, že koordinace hospodářských politik není jednoduchá. EurActivu to v nedávném rozhovoru vysvětlil ekonom Era Poštovní spořitelny Jan Bureš.
„Naráží se tu na starý známý problém: buď dostáváte závazné a jasné příkazy co dělat a navíc k tomu máte nástroje, jak to vynutit, nebo je to na bázi otevřenější koordinace, kde jsou sankce mírné, v některých případech skoro žádné," říká Bureš.
Podobně jako u jiných makroekonomických nástrojů je tak klíčová úspěšná implementace. Evropský semestr by tedy podle ekonoma Jana Libicha mohl mít své opodstatnění, jen pokud opravdu dosáhne vytyčených cílů, a to především ohledně proklamovaného důrazu na dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. „Byrokratické a zpolitizované fungování podobných evropských iniciativ však mnoho optimismu nepřináší," sdělil redakci.
Koordinace v minulosti
Organizace koordinačních procesů byla v EU ale složitá vždycky. „Tradičním nástrojem, používaným již od konce 90. let, byly stabilizační a konvergenční programy, v nichž členské země sdělovaly institucím EU své střednědobé plány v oblasti rozpočtových politik," popsal redakci vedoucí Katedry makroekonomie na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy Oldřich Dědek. Evropské instituce se už tehdy usnášely na hlavních směrech hospodářské politiky, jež obsahovaly doporučení pro jednotlivé členské země.
V EU také existují strategické dokumenty, kterými by se měly členské státy při tvorbě svých hospodářských politik řídit. Jde o Lisabonskou strategii a na ni navazující Strategii Evropa 2020, jejichž plnění rovněž podléhá sledování a hodnocení. Už od roku 2005 státy v rámci Lisabonské strategie zpracovávají národní programy reforem. V souvislosti s hospodářskou krizí pak byla zavedena řada dalších koordinačních mechanismů.
„S rostoucím počtem souběžně běžících procedur narůstá jejich administrativní břemeno poznamenané zvýšeným rizikem výskytu duplicit a vnitřních nekonzistencí," vysvětluje Dědek. Je proto prý logické, že v rámci snahy o posílení ekonomického vládnutí byl vznesen požadavek na celkovou revizi stávajícího uspořádání koordinačních aktivit. Právě tím má být evropský semestr.
Je ho proto třeba chápat jako institucionální rámec, v němž probíhá koordinace hospodářských politik v EU. Jeho cílem je ale i upevnit v rozhodovacích procesech členských států důslednější uvažování v evropském měřítku, dodává profesor ekonomie. Semestr sám o sobě do stávající dělby pravomocí a odpovědností mezi evropskou a národní úroveň sice nezasahuje, zavádí ale takové načasování úkonů, že rozhodování národních vlád může probíhat se znalostí názoru evropských institucí. Právě v tom vidí Dědek hlavní přínos evropského semestru.
Podle Bureše však evropský semestr v zásadě nepřináší nic nového. Již nějakou dobu totiž existují podobné mechanismy i v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), které fungují poměrně dobře. „Pokud se do zprávy OECD začteme, zjistíme, že řada z opatření, která se týkají oblastí, kde má smysl dávat doporučení, se s evropským semestrem překrývají," upřesňuje Bureš.