EU chce zatočit s invazními nepůvodními druhy rostlin a živočichů

Připravovaná legislativa z dílny Evropské komise, o které se nyní mezi unijními institucemi vedou diskuse, má v evropské osmadvacítce zabránit dalšímu šíření tzv. invazních nepůvodních druhů fauny a flóry. Bez vzájemné spolupráce členských států EU se to ale zřejmě podle zjištění EurActivu neobejde.

Křídlatka japonská, bolševník velkolepý, nutrie říční nebo mýval severní. To jsou jen některé druhy fauny a flóry, které se sice na území Evropské unie místy hojně vyskytují, ale jejich původním domovem evropský kontinent není. Jedná se o tzv. invazní nepůvodní druhy, které sem byly dovezeny a jsou schopny se novému prostředí přizpůsobit natolik, že se v něm nejen uchytí, ale začnou se i rozmnožovat a šířit dál. Evropské statistiky hovoří o tom, že v současné době se tu vyskytuje přibližně 12 tisíc nepůvodních druhů, z čehož 10-15 % představují právě invazní druhy.

Jejich přítomnost v novém prostředí má ale negativní ekologické i ekonomické dopady. Některé druhy mohou totiž vážně narušit původní ekosystémy, například tím, že vytlačují místní organismy a mnohdy způsobí i jejich vymření. Příkladem je veverka popelavá, která vytlačuje veverku obecnou.

Neméně důležité je, že některé invazní nepůvodní druhy ohrožují lidské zdraví (sršeň asijská či komár tygrovaný), poškozují infrastrukturu (křídlatka japonská) nebo snižují zemědělské výnosy. Takovým příkladem je již zmiňovaná nutrie říční, která ničí úrodu. Podle informací Evropské komise invazní nepůvodní druhy způsobí v Evropě každý rok škody ve výši až 12 milionů eur.

I přestože jde o velký problém, v EU neexistuje jednotný právní rámec, který by se jeho řešením zabýval. Běžnou praxí proto bývá, že členské státy reagují na vzniklé potíže až poté, co nastanou, a v podstatě se snaží pouze minimalizovat vzniklé škody. Často se také stává, že jedna země proti invaznímu druhu zasáhne, druhá však zůstane pasivní. Výsledný efekt je nulový, protože invazní nepůvodní druhy neznají administrativní hranice a do země, v níž sice byly potírány, se mohou opět vrátit.

Ke změně situace by proto měl přispět i nedávno zveřejněný legislativní návrh, který představila Evropská komise. Návrhem nařízení se nyní zabývají další instituce EU, tedy Rada a Evropský parlament.

Legislativní šperk

„Jsem rád, že je tento materiál vůbec na stole,“ řekl EurActivu český europoslanec a zpravodaj návrhu ve výboru Evropského parlamentu pro životní prostředí (ENVI) Pavel Poc (S&D), který připomíná, že na předložení legislativy se čekalo několik let. „Zpoždění bylo způsobeno velkými spory uvnitř Evropské komise,“ vysvětluje a dodává, že finální podoba návrhu tomu odpovídá.

„Komise jako by se na jednu stranu bála problém řešit v celé šíři,“ říká český europoslanec. Návrh nařízení sice počítá se zavedením seznamu, který má čítat druhy, jež vážně ohrožují biodiverzitu v Evropě, vejde se jich na něj ale pouze 50. „To je samozřejmě nesmysl,“ komentuje představu Komise Poc.

Nelogické podle něj je také to, že v působnosti členských států zůstanou druhy, které jsou v jednom státě domácí a v jiném působí škody. „Právě zde je koordinovaný postup jediným řešením a spolupráce v rámci EU je pro takovou koordinaci jedinou použitelnou platformou,“ dodává.

I z tohoto důvodu se bude jeho zpráva k návrhu, které se bude výbor ENVI věnovat na konci měsíce, soustředit především „na větší flexibilitu“ a bude klást větší důraz na koordinaci a informační podporu.

„Budu se hodně opírat o zkušenosti z praxe. V tuto chvíli to pokládám za podstatně důležitější než nějakou systémovou vyumělkovanost,“ prozradil redakci. „Potřebujeme užitečný nástroj, ne nějaký legislativní šperk,“ dodal.

Nedostatek flexibility

Koordinovaný postup na úrovni EU považuje v souvislosti s invazními nepůvodními druhy za „vhodný“ i české ministerstvo životního prostředí. „Mezinárodní předpisy dávají pouze obecný rámec a stávající legislativní úprava na úrovni EU na příčiny biologických invazí a většinu problémů, které s nimi souvisí, není schopna reagovat,“ řekl EurActivu Matyáš Vitík, tiskový mluvčí rezortu a vrchní ředitel sekce ministra.

Podobně to podle něj funguje i v České republice, kde sice existuje základní právní úprava (v podobě příslušných odstavců v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny), ale ta podle Vitíka neobsahuje zmiňovaný ucelený přístup a není ani dostatečně flexibilní.

I přesto, že z pohledu ministerstva existují opodstatněné důvody pro posílení spolupráce mezi členskými zeměmi EU, návrh legislativy Evropské komise je prý v tomto ohledu „kontroverzní“.

„Návrh se snaží řešit aktuální problém, formálně obsahuje potřebné kroky řešení, ale obsahem je ve výsledku systém, který hrozí vysokou administrativní náročností s nízkým efektem,“ sdělil redakci Vitík.

Očekává proto, že návrh nařízení, který se nyní nachází v připomínkovém řízení, projde před svým schválením řadou změn.

Pokuty a rezervy

Za důležitou považuje roli EU v boji proti invazním nepůvodním druhům i Helena Doležalová z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Důvodem je především fakt, že Evropa je z geografického pohledu malý kontinent a druhy se tu mohou šířit poměrně snadno a rychle.

„Nahrává tomu i to, že se právní úprava v jednotlivých zemích zásadně liší – dokonce natolik, že některé druhy, v některých zemích regulovány jakožto invazní, jsou v sousedních státech běžně pěstovány, a mohou se tedy šířit, případně proti nim nelze účinně zasáhnout,“ řekla redakci.

Stávající právní úprava na mezinárodní úrovni, a stejně tak na úrovni národních států, není podle ní dostačující. Nejednotnost právních předpisů se projevuje například v tom, že některé země nemají zavedeny sankce za šíření invazních nepůvodních druhů, různí se v poplatcích za povolování či ve vytváření rezerv na nápravu případných škod. „Možnosti zásahu proti již rozšířeným invazním druhům jsou také omezené,“ dodává.

„Většina stávající legislativy se zaměřuje na prevenci, což je důležité, ale k samotnému řešení problému to nestačí,“ řekl EurActivu Tomáš Salov, tiskový mluvčí Správy Národního parku České Švýcarsko. Problém rozšířených invazních druhů na území EU je v současné době již tak rozsáhlý, že je potřeba „radikálního a dlouhodobého managementu zasažených stanovišť.“

Při tom ale platí, že ne ve všech případech je odstranění invazních druhů reálné. „Je proto potřeba stanovit priority, které invazní druhy a ve kterém území mají být předmětem této činnosti, a zároveň je třeba zajistit, aby se to provádělo dlouhodobě a důsledně,“ dodal. „V opačném případě se jedná o vyhazování peněz“.