České národní zájmy a politika v EU
Štefan Füle
Eurokomisař za politiku rozšíření a evropskou politiku sousedství
Konference: České národní zájmy a politika v EU: přítomnost a budoucnost, Praha
25 dubna 2013
Vážené dámy a pánové,
Je mí potěšením a ctí zahájit 1. panel dnešní konference o budoucnosti EU. O to víc, že jsme na půdě Poslanecké sněmovny, kde jsem v předcházející pozici ministra pro evropské záležitosti neměl příležitosti k otázkám Unie vystoupit.
Ale časy se mění, jak říkal Cicero... Důkazem toho je i vlajka EU na Pražském hradě. Chápu ji jako podnět k diskusi: o EU, o našem místě v ní. A přesně to je cílem tohoto Národního fóra, které tady a teď z iniciativy pana premiéra Nečase zahajujeme.
V pozvánce stojí, že podobná debata tu byla naposledy před 10 lety. Tak výjimečné příležitosti se mají využít.A jen doufám, že v příštích 10-ti letech už nebude veřejná debata o EU v ČR nijak výjimečná...
Ale vážně - a k věci: protože přišel čas pro skutečnou reflexi. Věřím, že k ní přispěje nejen naše dnešní diskuse. Má-li se ovšem toto Fórum stát opravdu národním, pak musí stát na dialogu s veřejností. A každý dialog začíná otázkami. Dovolte mi proto zaměřit své vystoupení právě na otázky.
Otázka 1.: Kam v rámci EU směřujeme? Ta je samozřejmě těžká. Ale snad nám s ní pomůže 2. otázka: Odkud jdeme? Tu odpověď známe: náš vstup do EU před devíti lety představoval naplnění strategického cíle. Ne z pohledu zeměpisného návratu do Evropy, ale protože jsme chtěli přispět a zároveň i těžit ze sdílených hodnot a zájmů.
A to mě vede ke 3. otázce: Jaký máme ve vztahu k EU strategický cíl dnes? Resp. Máme nějaký?
Jako odpověď se nabízejí "národní zájmy". Ovšem spolu s nimi i 4. otázka: Existuje nějaký konkrétní národní zájem, který bychom byli schopni prosadit lépe bez členství v EU?
Tu si může kdykoliv položit kterákoli ze členských zemí Unie. A odpověď na ni fakticky představuje jednu z nejsilnějších pro-integračních hybných sil v každém státě Unie. I když žádný z nich neprosadí své zájmy na 100%.
Ale tahle mince má samozřejmě i druhou stranu. Vedle českých zájmů bychom měli totiž být schopni definovat i vlastní evropské zájmy. Nebo chcete-li jejich evropský rozměr. Unie přeci není a nemůže být jen souhrnem národních zájmů všech jejích členů. Právě evropská dimenze národních zájmů vytváří předpoklady k tomu, aby ti větší nezneužívali své velikosti a ti menší, aby se nestávali obětí své velikosti. Opět vtěsnáno do otázky č. 5: Jakou EU vlastně chceme mít?
Sami sebe zpravidla označujeme za euro-realisty. Zatímco v rámci EU jsme považovaní za euro-skeptiky. To není na škodu. Euro-skeptický postoj je naprosto legitimní směr, který má v diskusi o současnosti a budoucnosti EU své nezastupitelné místo. Ovšem pod podmínkou, že řeší aktuální otázky. Evropský euro-skepticismus se neptá, zda v integraci pokračovat. Ptá se - jak?
Mj. hledá i cestu, jak se dostat ze současné krize. V této souvislosti považuji za důležité zdůraznit, že EU krizi nezpůsobila. Tedy - není součástí problému. Ale naopak - je součástí jeho řešení. I přesto, že řada našich dřívějších polovičatých rozhodnutí nám dnes brání v tom, abychom ji zvládli rychleji a efektivněji.
To řešení samozřejmě není jednoduché. Zvláště pro ty členské země, které do procesu evropské integrace nastoupily jako my - takříkajíc: v půli cesty. A díky tomu jako by se ještě necítily být plně jeho součástí. Jako by ještě plně nevnímaly, jak se EU vyvíjí...
Ale ona se skutečně vyvíjí a vytrvale hledá další cestu. Alternativou je pochopitelně i cesta zpět. Ale tam víme, co nás čeká: strmá a kluzká cesta k protekcionismu a leštění hraničních kamenů. Takže musíme dál. Kudy a kam? - to je stejně náročná výzva pro euro-skeptiky i euro-optimisty.
Otázka číslo 6 pro nás v ČR zní: Dokážeme v tomto směru přispět? Schopni jsme - o tom nemám důvod pochybovat. Ale - jsme také dostatečně ochotni? Popravdě - nevidím jediný důvod, abychom nebyli. Už proto, že jedním z nejcitlivějších problémů současnosti je problém demokratické legitimity.
V ekonomické rovině se totiž v Bruselu snažíme vytěžit maximum možného ze současných Smluv. Pochopitelné, protože jakákoliv změna Smlouvy, o nové Smlouvě ani nemluvě, předpokládá při současném počtu členských zemí skutečně dlouhý proces.
Jenomže v případě demokratické legitimity už naše úsilí není tak intenzivní. Takže ty pomyslné nůžky se začínají rozevírat. Přitom se jasně ukazuje, že prohlubování evropské integrace v rovině Hospodářské a měnové unie provázejí stále se zvyšující nároky právě na demokratickou legitimitu.
Jako všude i v tady je důležité především zachovat rovnováhu. Mohu Vás ujistit, že současná EK si je toho dobře vědoma a otázku, jak posílit demokratickou legitimitu EU v její nové budoucí podobě, se snaží řešit. Mnohé členské státy to vědí a jednají.
A my? Jsme schopni s ostatními držet krok? Nehledáme náhodou odpovědi na otázky, které nikdo jiný nenastoluje? To jsou mé otázky 7 a 8. A jsou nutné, protože bez odpovědí na ně bychom totiž mohli snadno skončit v relativní izolaci. A relativně bez vlivu.
A to je skutečně evropské Memento mori. To by mělo být naším Mene Tekel... Protože právě o vliv jde v rámci EU ze všeho nejvíc. To je strategická podstata členství v EU. Každá země vstupem získá možnost uplatnit svůj vliv. Nic víc a nic míň...
V krystalické podobě tohle snad nejlépe ztělesňovala ona tolik diskutovaná "kostka cukru" v době našeho předsednictví. Kostka, která se v kávě či čaji vždy rozpustí. Ztratí svůj tvar i barvu. Zmizí. Ale vtiskne nápoji svou chuť...
Nabízí se tak otázky 9 a 10: Jak se ČR daří svůj potenciál využívat? Jak uplatňujeme v rámci EU svůj vliv?
Toto dvě už byly pro dnešek moje poslední z těch, které považuji v souvislosti se strategií ČR - zdůrazním: ne vůči, ale - v EU za důležité. Jistě by se dalo ještě pokračovat. Ale kdo klade otázky, musí dát také prostor pro odpovědi.
A tak jen dodám, že od naší veřejné debaty v rámci dnes zahájeného Národního fóra očekávám osobně 2 věci: zaprvé - že ji povedeme bez dogmat i bez tabu. A zadruhé - že v duchu již zmíněné Cicerovy moudrosti potvrdí, že se mění nejen časy. Ale spolu s nimi - i my...
Takže přispěje např. k tomu, že se k EU přestaneme chovat jako k tchýni...
Že na Brusel přestaneme hledět jako na boxerský ring...
Že Unii už pro nás přestane být strašákem, případně otloukánkem...
Tato veřejná debata k tomu má podle mého názoru všechny předpoklady. Počínaje načasováním. Sama EU je v kritické fázi. V Bruselu se dnes spolu se členskými státy - ne proti nim - snažíme se najít odpovědi na to, co udělat, aby se i do budoucna rozhodovalo v parlamentech členských zemí. A ne na globálních finančních trzích, které by nás postupně po jednom pohlcovaly podle "nejslabších článků" v řetězci. Pokud nebudeme hledat odpovědi na otázky, které jsem zmínil..
To jsou výzvy, kterým čelíme. Proto nemá cenu vést debatu o debatě. Tak jako by nemělo cenu, aby se vlajka EU na Pražském hradě změnila jen v korouhev, která se prostě otočí ve směru větru.
Mohu Vás ujistit, že to v rámci EU ani nikdo neočekává. Naopak. Jen v této souvislosti dodám, že vlajka na Hradě i toto Fórum mají pro mne něco společného.
Vnímám je tak, že shodně otevírají veřejný prostor. Prostor pro výměnu názorů. Prostor, ve kterém bude diskuse pokračovat i nadále v analyticky-kritickém duchu. Ale už např. bez automatického nálepkování...
Za sebe mohu říci, že právě k tomu bych rád osobně přispěl. A doufám, že právě v tomto ohledu najdete v mém desateru otázek dostatečnou inspiraci pro dnešní konferenci. Ať už jste tady v panelu, či v publiku...
Děkuji Vám za pozornost
